O chystaném novém občanském zákoníku

Celkem výstižně o chystaném novém občanském zákoníku. Jsem podobného názoru. http://www.blisty.cz/art/58695.html

The Tap Tap - Ředitel autobusu

Poněkud netradiční příspěvek :) Ale naprosto vynikající ukázka toho, jak je možné čarovat s výkladem předpisu, resp. ukázka střetu formalistického a materiálního (rozuměj rozumného) výkladu.



http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=8qacVvm-8ao#at=25

Řidič a soudkyně

http://zpravy.idnes.cz/ridic-autobusu-pocmaral-plakaty-ods-trest-nad-nim-vynesla-langerova-zena-1q6-/domaci.asp?c=A110513_113903_olomouc-zpravy_sot

Řidič olomouckého Dopravního podniku Roman Smetana si vyslechl trest za to, že před loňskými volbami pomaloval reklamy politických stran na autobusech. Za poškozování cizí věci dostal 100 hodin veřejně prospěšných prací a ODS má zaplatit škodu. Soudkyní, která o trestu rozhodovala, byla Markéta Langerová, manželka Ivana Langera.

Můj komentář:

1) Podle mého názoru, ničení volební reklamy nelze stavět na roveň ničení komerčního reklamy. Nebo je snad politika byznys? Asi ano.

2) Soudkyně Langerová podle mého názoru věc rozhodovat neměla. Nejde o to, jestli je kvalitní profesionální soudkyně. Pro její vyloučení z rozhodování postačí, je-li zde důvod pochybovat o její nepodjatosti a ten zde podle mne byl. Jinými slovy, nemusela být podjatá, stačilo, že mohla být podjatá.

3) Výroky toho řidiče přímo ze soudní síně mi zní velice sympaticky. Trošku ostřejší, ale vůbec ne hloupé. Byl by dobrý advokát a možná i dobrý soudce, kdyby se víc učil (jako paní soudkyně).

4) Podle mého názoru, kvalitní soudce nemůže být při souzení bez emocí, protože bez nich nelze soudit lidi jako bytosti. Jen se jimi nesmí dát strhnout na tu či onu stranu - a právě proto je to (teoreticky) tak těžká profese. Neboť jak praví klasik právní vědy "Spravedlnost není daná skutečnost, nýbrž úkol pro náš rozum a naše srdce." WEINBERGER, O. Norma a instituce. Brno : Masarykova univerzita, 1995. s. 213.

Lékaři, kteří budou pracovat za kolegy, nebudou trestně odpovědní

Ministr Heger slibuje, že „Lékaři, kteří budou pracovat za kolegy, nebudou trestně odpovědní“ a nezmiňuje se o tom poprvé. A právě to je dokladem neuvěřitelné servility soudů vůči stávajícímu režimu. Žádný ministr ani předseda vlády nemá totiž ani tu sebemenší pravomoc něco takového splnit. Ministr nemůže vyvinit kohokoliv z trestněprávní odpovědnosti. Takovou pravomoc mají pouze soudy a v omezených případech formou udělení milosti prezident státu. Proto se soudy už dávno měly ozvat a uvést matení občanů na pravou míru. Existuje pouze jediná možnost, jak by toho pan ministr mohl dosáhnout a to nějakou předběžnou utajenou dohodou o výsledku případných soudních řízení. V takovém případě bychom se všichni měli mít na pozoru. Jednou jako občané, neboť by to velmi začalo připomínat situaci po roce 1948. A podruhé jako pacienti, kteří by se při případném pochybení ze strany lékaře nedovolal spravedlnosti, neboť výsledek by byl předen dán.
autor: Karel Kameník.
zdroj: Britské listy


Můj komentář:

Obecně má Karel Kameník samozřejmě pravdu. Bohužel zneužití práva nezná v našich zemích mezí a tak pan ministr nějakou tu pseudoprávní cestu jistě najde. Např. vyhlášení nouzového stavu. Všechno tedy bude v pořádku, skvělé ...

Povinné úspory na penzi

Přátelé, budu stručný. Povinné spoření do soukromých penzijních fondů je veřejná zlodějina jako hrom. Já prostě v tomto státě odmítám pracovat, nejsem blázen ... Nikde nejsou tak vysoké odvody ze mzdy do státní kasy jako u nás ... tyto odvody se totiž jinde nazývají pravým jménem - daň. Nebudu kupovat nesmyslné autolékárničky, nebudu odvádět nesmyslné peníze - myslete si o tom, co chcete, informací je všude dost.

Policie obvinila 12 členů skupiny Ztohoven kvůli změněným občankám

Pražská policie obvinila minulý týden 12 členů výtvarné skupiny Ztohoven kvůli falešným a pozměněným občanským průkazům, na kterých měli jiné fotografie než je jejich skutečná podoba. zdroj: novinky.cz

Můj komentář:

To už vážně vypadá, že tu máme policejní stát. Formalistické vykládání práva, ponižování umělců. Všichni bychom asi rádi viděli na zemi v poutech jiné osoby, u kterých je důvodné podezření, že nás všechny skutečně poškodily a poškozují. Namísto toho jsou bezpečnostní složky zneužívány k potlačování neškodných projevů, které jsou od začátku pojímány a veřejně deklarovány jako umělecký akt. Chování policie se poněkud neslučuje s § 12 odst. 2 trestního zákoníku 40/12009 Sb., který jasně říká "Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu." Takto si exekutiva představuje obsah hesla "pomáhat a chránit"? Takto se prostě deomokratický a právní stát nechová.

Dobeš vrací do hry několikatisícové zápisné na VŠ

Dobeš vrací do hry několikatisícové zápisné na VŠ.
Zdroj: Novinky.cz

Můj komentář:

V souvislosti s protesty studentů v Londýně mne napadla taková věc. Je celkem známo, že školné (popř. zápisné) rozpočet škol nevytrhne. Proč se tedy zavádí? Napadlo mne, že je to jen nástroj elit na udržení moci - omezení propustnosti mezi společenskými kastami. Každá splečnost, ať už se to nazve jakkoli, se dělí na ty, kteří vládnou a na ty kteří pracují. Možná je to tak, že elity prostě nemají zájem, aby mezi ně přicházeli lidé z nižších vrstev, kteří mají čistý štít a nikoli máslo na hlavě. Pro mne osobně, v době kdy jsem šel ze střední na vysokou školu, by takové zápisné představovalo vážný problém. Případné půjčky a stipendia se mi jeví jen jako další nástoj pro držení "pusy a kroku" jak během studií, tak po nich. Jinými slovy, elity nemají zájem, aby lidé z chudších vrstev získávali vzdělání, stoupali na žebříčku a pak narušovali stávající pořádky. Ještě jinými slovy, elity mají zájem na tom, aby se ke vzdělání dostávali v celkovém součtu spíše lidé z elitních rodin a lidé z chudších rodin setrvávali spíše na úrovni středoškoláků.

Julian Assange a Wikileaks

Ať už byl skutek Juliana Assangeho jakýkoli, postup vůči němu by měl být v souladu s právem a to tím spíš, že názor na protiprávnost jeho činů není jednoznačný. Na rozdíl od Assangeho činu, je veřejné volání po jeho hlavě činem zjevně protiprávním a vůči dotyčným novinářům a politikům žádné represivní kroky podnikány nejsou. Nejsou ostatně ani podnikány represivní kroky proti pachatelům válečných zločinů, které vyšly dříve najevo (např. G. Busch a jeho waterboarding). Zatím to tedy vypadá, že právo pro mocné a jejich přizvukovače neplatí, resp. platí jen když se to hodí. To není nic nového, avšak z právního hlediska (tedy z hlediska samotného státu) je třeba připomenout, že představitelé demokratických států k nedodržování práva ve volbách mandát nedostali ...

Tuším, že moje Bezplatná právní poradna je svým způsobem součástí hnutí, které zatím nemá jméno. Podstatou je "únik" informací, které by měly náležet všem a namísto toho náleží jen elitám. Zde jde o "únik" znalosti práva, které by měl teoreticky každý občan znát. Sice máme vládní server s aktuálními texty zákonů, ale máme také všeobecnou právní negramotnost, což elitám pochopitelně vyhovuje. Neznalost zákona neomlouvá, ale znalost zákona je drahá, čili chudoba neomlouvá, dalo by se ve zkratce říct a každý asi cítí, že tento koncept má ke spravedlnosti daleko. Někdo může namítnout, že nikdo zatím nic lepšího nevymyslel - ovšem ono také není divu, když každý nový režim intelektuální elitu buď umlčí nebo zkorumpuje, aby nemyslela (a nesoucítila). Koupená myšlenka je jako koupená muzika - navenek je skvělá, ale podstata chybí.

Dalajláma řekl, že soucit je jedna z vrcholných forem stavu lidské duše. Lidová moudrost to vidí podobně, protože co osvobodilo Ivánka od medvědí hlavy? Nebylo to dobré skutky pro dobré skutky, ale soucit. Nevím, co vedlo Juliana Assangeho k jeho akcím. Mocní se bojí, že touha po moci. Já osobně doufám, že kořenem akcí celého hnutí okolo Wikileaks je soucit s obětmi moci, krerý se navenek projevuje jako odpor k moci, protože jinak by všechna ta skandální odhalení a hackerské útoky ztrácely smysl.

Advokát hájí klienta před soudem.

Zcela drze a bez dovolení zde kopíruji článek z Britských listů a to jedině proto, abych jej mohl okomentovat. Jedná se totiž o klasický, takřka kafkovský, případ.

10.3.2010
Proč držím hladovku: Nejsem spokojen s tím, jak se mnou naložil soud

Život s sebou přináší různé věci - a i když jste se nikdy nesoudili, obdržíte jednoho dne soudní sdělení, že se chce někdo soudit s vámi. Vyděsí vás to, neboť se s vámi nikdo předem nesnažil domluvit, otevřete to a zjistíte, že jde o dnes celkem banální věc. Navíc je žaloba nekonkrétní, důkazy chybějí. To vás zčásti uklidní, nicméně začnete trochu panikařit a shánět advokáty jako balíček první pomoci, píše Petr Klán z Ústavu počítačové vědy České akademie věd.

Obvoláváte přátele, známé, ti obvolávají své přátele a známé a kupodivu zjišťujete, že jste v tomto oboru neznalý začátečník, neboť se soudil snad již skoro každý, a to i vícekrát. Předtím, než vám někoho doporučí, vyslechnete dlouhé a smutné osobní příběhy o nespravedlivém a podjatém soudu doplněné závěry o přeplacených a všeho schopných advokátech končících doporučením „toho neber, jenom bere.“ Ubezpečíte je, že váš případ je banální a žaloba nekonkrétní - a zjišťujete, že to byl také přesně jejich případ. Uzavřou, že to bude nadlouho. Trochu znejistíte, potom však převládne optimismus, proč by měl banální případ trvat dlouho.

Nalézáte, že přes známé žádného normálního advokáta neseženete. Začnete tedy prohlížet internet a hledáte spíše srdcem. Kdo se z elektronické prezentace jeví vašemu srdci nejbližší s tím, že doufáte, že se s ním nějak rozumně dohodnete. Advokát přehlédne vaši žalobu a s přesvědčivým výkřikem, že to je přece banální a bude brzy hotové, vás nadchne do té míry, že mu dáte důvěru a souhlasíte i s hodinovým honorářem, který desetinásobně převyšuje vaši hodinovou mzdu.

Po půl roce klidu, kdy příprava procesu snad bere dobrý směr a jste o tom také náležitě ujišťováni, zjišťujete, že přátelé a známí měli pravdu. Když na to zdvořile a velmi jemně upozorníte advokáta, obratem zjistíte, že to není již tak milá osoba přesvědčená o banalitě vašeho případu, jak se jí původně jevilo. Raději zacouváte a pípnete něco ve smyslu, že jedeme dál. A s elánem přebijete ten kousek nedůvěry, který ve vás zůstal. Chvilku to jde dál a vy zjistíte, že přátelé a známí měli pravdu dvojnásob. Znovu velmi jemně upozorníte, to se však z milé osoby stane bodavý vládce všehomíra, který ztrestá vaši opovážlivost výpovědí. Jste bez advokáta a proces právě začíná.

Sejdou se mimořádné pracovní okolnosti a vy nemáte čas hledat nového advokáta. Navíc velíte, že výběr musí být příště lepší. Zíráte do těch několika málo stránek připravených advokátem majících váhu dvoutýdenního luxusního pobytu u moře a vzplane ve vás hrdinství, že k soudu půjdete bez advokáta, než nějakého nového najdete. A tak vykročíte správnou nohou, poberete všechny talismany a jdete.

Stání začíná. Jste připraveni, že vystoupí žalující a uslyšíte nebo uvidíte alespoň nějaké důkazy, proti kterým se budete moci bránit. To je, zdá se, pro soud zcela podružné. Naopak, přikáže vám, abyste do několika málo dnů předložili rozhodné skutečnosti a důkazy, že není pravdivé hlavní tvrzení žaloby znějící ve smyslu, že „jablko je málo červené.“ Na vaši zdvořilou námitku, že to není možné a to si netroufáte dělat chytrého, že tento výrok je vždycky pravdivý a tudíž se nedá vyvrátit, dostanete od soudu radu k nezaplacení, ať si opatříte advokáta.

Doma přemýšlíte, jak z toho. I když je internet přeplněný advokáty, zdá se vám, že přátelé mají vždycky pravdu. Sednete, vezmete „zážitky od moře“ původního advokáta a napíšete odpověď. Navrhnete důkazy, doložíte, že v případu nešlo o jablko nýbrž o hrušku, namítnete, že by snad důkazy měla navrhovat žalující strana, a že vyvracet vždy pravdivý výrok opravdu nejde a pošlete. A jdete tam podruhé.

Na kratičkou dobu na počátku soud věnuje pozornost žalující straně, neboť se nějak vzchopila a předkládá tři důkazy. Výslech žalující strany není opět na pořadu. Dají Vám do ndůkazů pouze na okamžik nahlédnout, zřejmě jsou tajné. I tak zjistíte, že s jablkem souvisí asi tak, jako když z vás účast na 1. máji měla dělat dobrého pracovníka. S tímto se k nim tedy vyjádříte/nevyjádříte. Potom již soud plně soustředí pozornost na vás. Zmiňuje vaše důkazy a zvýšeným hlasem a poněkud divadelně chrlí "zamítá se". Předkládáte další návrhy a jste ve smyčce.

"Zamítá se, zamítá se, zamítá se." Intuitivně vám dochází, že tady ztrácíte základní právo se bránit a prokázat, že šlo o hrušky, že jste je netrhali, neviděli… Že je smyslem vašeho života je chovat se slušně a ohleduplně. V mžiku se rozhodnete. Jestliže vám neumožní se bránit, pak tam nemáte co dělat. A opustíte soudní síň.

Přijdete domů a říkáte, to je banalita. Mimořádně, příště to bude lepší. A potom se jasní vzpomínky, co táta vyprávěl o desetiletích po válce. Co jste zažili v sedmdesátých a osmdesátých letech. Obhajoba byla formální. Důkazy se vyráběly ze všeho. A vy žijete v době, o které se rodičům i vám zdálo. Házíte za hlavu banality s tím, že to zítra bude lepší. Čím dál tím víc. A soud je těžká banalita.

Přijde to spontánně. Prostě stop s házením za hlavu. Proto od pátku 5. 3. držím hladovku s přijímáním pouze vody. Očekávám, že nezklamou, jak bylo v minulosti obvyklé. Napíší, že bylo vše v pořádku a udělají ze mě blázna. Vím však bezpečně, že tomu tak není. Kdybych to neudělal, nevnímal bych se jako občan se všemi právy. Byl bych bez těch nejcennějších práv.

(Petr Klán, Britské listy, 10.3.2010)

Můj komentář:

Proč byl pisatel u soudu neúspěšný? Na prvním místě je třeba říct, že pravidla soudního řízení nejsou a nikdy nebyla jednoduchá. Zdravý rozum a logika na ně prostě nestačí. Podobně jako já jsem schopen postavit vlaštovku, ale nikoli letadlo, přestože princip jakžtakž chápu.

Je tu ovšem ještě věc druhá, podle okolností snad ještě důležitější než odborné znalosti. Justice prostě nemá ráda, když se někdo hájí bez advokáta. Jednak je s takovým člověkem celkově mnohem víc práce a pak je tu ještě něco, co se dá nazvat profesní solidarita. Nemyslím korupci, myslím takový příležitostný spekulativní klientelismus. Leckterý soudce či soudkyně prostě nebude sám od sebe, pro nic za nic, komplikovat život kolegovi advokátovi či advokátce, kteří hájí platícího klienta. V rámci možností a v mezích zákona soud raději podusí člověka, který se hájí sám, protože od něj prakticky nic nehrozí (ani nekyne), teď ani do budoucna. Jinými slovy, advokát nebrání klienta pouze před protistranou, ale i před soudem (roztomilý dvojsmysl). Proto je jakýkoli advokát pořád lepší než žádný.

Profesní solidarita může (samozřejmě čistě teoreticky ...) jít i tak daleko, že advokát, přidělený zdarma, případ vypustí s tím, že někdy příště, až bude hájit platícího klienta, to bude zase naopak. Proto je jakýkoli placený advokát pořád lepší než jakýkoli advokát přidělený zdarma.

Vyjádřil jsem se dost jasně? Je vám z toho zle? Nebojte. Všechno, co jsem zde napsal, jsou jen ničím nepodložené spekulace.

Jak může státní úředník pochopit zákon? Někdy otřesně ...

Poslení právní šok jsem zažil v diskuzi na adrese http://www.uur.cz/konzultacni-stredisko/diskuse/?ID=2499&tema=1338. Úředníci se tam (ne)snažili odpovědět na dotaz jakéhosi Josefa Jarolíma. Způsob vyjadřování, přístup k občanovi-laikovi a zejména některé prezentované právní názory jsou otřesné. Za všechny cituji:
"Nespornou výhodou prvoinstančního úřadu je to, že ten si může do rozhodnutí napsat úplně co chce a co ho napadne. Proto, totiž, zná správní řád opravné prostředky, aby se chybné rozhodnutí první instance opravilo. Z toho plyne, že vadná rozhodnutí zákon připouští. Kdyby předpokládal, že chybná rozhodnutí nebudou, tak by ustanovení o opravných prostředcích neexistovalo. A z toho vycházím. Co si myslí nějací Jarolímové je mi úplně u zadku. Stejně to udělám jak uznám za vhodné a ať se odvolá. To mě nija neuráží. Ba naopak. Chce-li se, aby se rozhodla kravina, tak ať se pod ní podepíše kraj v rámci svého "právního" názoru."

Můj komentář:

Nepodespaný pisatel, patrně úředník stavebního úřadu, z existence opravného prostředku dovozuje, že zákon připuští, aby rozhodnutí první instance bylo nezákonné, potažmo nesprávné. To je ukázkový příklad naprosto mechanického bezhodnotového chápání práva na totalitní způsob. Jde o zcela pomýlený názor, který by se dal prominout laikovi, ale nikoli úředníkovi veřejné správy. Podle ústavy, podle řady zákonů a v neposlední řadě podle základních principů právního státu lze veřejnou moc vykonávat jen v případech, v mezích a způsoby stanovené zákonem. Prvoinstanční rozhodnutí správního orgánu samozřejmě musí být nejenom v souladu se zákonem, ale musí být také správné (rozuměj účelné, rozumné, hospodárné apod. - princip dobré správy). Odvolání pak slouží k ochraně občana před pochybením (lhostejno zda úmyslným či neúmyslným) prvoinstančního orgánu. Odvolací orgán přezkoumává jak zákonnost, tak v rámci námitek i správnost prvoinstančního rozhodnutí. Institut odvolání tedy není ve správním řádu proto, aby odvolací orgán opravoval vadná rozhodnutí nižší instance, ale slouží jako pojistka zákonnosti a dobré správy. Oprava chyb v odvolacím řízení přichází v úvahu právě teprve jako důsledek nezákonnosti či nesprávnosti v prvostupňovém rozhodování. Zákon tedy nepřipouští nezákonnost ani nesprávnost v žádné fázi řízení, právě naopak, obé zakazuje a na obranu dává občanovi možnost odvolání. Chápat odvolání jako zákonné svolení ke zvůli je naprosto zcestné - i když uznávám, že při dnešní malé osobní odpovědnosti úředníků za vadná rozhodnutí může tento dojem v úředníkovi snadno vzniknout. Pokud by ale onen pan úředník citovaný "právní názor" prezentoval u jakékoli zkoušky na kterékoli dnešní české právnické fakultě, tak by měl letět i s dveřmi. Ovšem na úřadě se s takovým názorem dá asi celkem v pohodě žít - říká se tomu, tuším, profesní solidarita.

Benešovy dekrety - navracení majetku

Rakouský prezident Fischer označil Benešovy dekrety jako akt bezpráví. "Jako rakouský prezident budu i nadále usilovat o to, aby byly zpracovány temné stránky našich dějin, a zasazovat se o to, aby lidská práva byla respektována a dodržována jak v naší zemi, tak za jejími hranicemi," uvádí Fischer.

Můj komentář:

Majetek, zkonfiskovaný Benešovými dekrety, přešel automaticky do vlastnictví státu. Následně byl přidělován českým občanům, ale nikoli zadarmo, ale za peníze, mnohdy nemalé. Tzv. příděly byly tedy ve skutečnosti prodejem. Přidělený a zaplacený majetek byl českým občanům mnohdy posléze opět státem odebrán, což částečně řešily restituce v 90. letech. Neumím si představit, že by dnes, po tomto spletitém majetkoprávním vývoji, byl dnešním vlastníkům majetek opět "shůry" odebrán a obnoven právní stav před konfiskacemi. To už rovnou můžeme chtít náhrady škod z Napoleonských válek.

Na tehdejší situaci nemůžeme jen tak jednoduše vztahovat dnešní právní a morální kritéria. Z dnešního pohledu se konfiskace skutečně může jevit jako akt bezpráví, ovšem hrůzy druhé světové války, které konfiskacím předcházely, naprosto stírají rozdíl mezi pojmy právo a bezpráví. V budově brněnské právnické fakulty, postavené za první republiky jako základ budoucího vysokoškolského kampusu, za války sídlilo gestapo. Kounicovy vysokoškolské koleje, pár minut cesty od ní, byly proslulou věznicí a mučírnou. Hned vedle, pod Kaštany, stály baráky koncentračního tábora. Co tehdy znamenaly pojmy právo a bezpráví? Naprosto nic, naivní přežitek. Lze se tehdejším obyvatelům české národnosti divit, že se těsně po válce zachovali tak jak se zachovali? Pokud by válka dopadla ve prospěch německé národnosti, jak by vypadala "zákonná" opatření třetí říše upravující status a majetkové poměry příslušníků české národnosti? Benešovy dekrety nepředstavují svévolnou akci, ale dobovou reakci.

V době vydání Benešových dekretů ještě nebyl pojem lidských práv v mezinárodním měřítku rozšířen a akceptován. Jeho formulování a mezinárodní smluvní zakotvení bylo reakcí právě na druhou světovou válku (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z r.1950, tehdejším Československem ratifikovaná až v r.1992). Pokud je tedy řeč o porušování lidských práv, měl by se respektovat časový kontext.

Doufám, že rakouskému prezidentovi leží na srdci lidská práva skutečně všech lidí, tedy i současných českých občanů-vlastníků a nikoli pouze lidská práva jeho rakouských spoluobčanů. To už tu totiž jednou bylo, že stát určitým skupinám lidí sliboval prosazovat jejich práva bez ohledu na práva jiných - jen se tomu neříkalo "lidská práva", ale sliboval se "lebensraum".

Čtyři řeči proti Catilinovi (po našem)

Když jsem svého času četl "Čtyři řeči proti Catilinovi" Marca Tullia Cicera, nevycházel jsem z údivu nad šílenostmi světa starého Říma. Správce Sicíle Catilina s bandou hrdlořezů objížděl svěřené vesnice, loupil, drancoval a vraždil. Zubožené vesnice marně žalovaly do Říma. Catilina s sebou vozil také malý orchestr. Zatímco jeho hrdlořezové drancovali, orchestr hrál na náměstí. Z naloupeného majetku nechal sicilský správce zhotovovat vlastní sochy ze zlata v životní velikosti, které pak umisťoval na náměstí vydrancovaných vsí. Vesničané chcípali hlady zatímco se dívali na zlatou sochu svého tyrana pořízenou z jejich úrody. Jaká zvrácenost, říkal jsem si.

Můj komentář:

V současné době, když v rámci právní praxe přicházím do styku s praktikami státu v době komunismu, začíná mi docházet, že to tady bylo úplně stejné. I s těmi sochami a orchestry.

Namátkou ... Živnostník si po válce pořídil náklaďák na dluh. Celá rodina pak pracovala od rána do večera, aby dluh splatila. Náklaďák mu byl komunisty zabaven, ale dluhy smazány nebyly a bývalý živnostník je splácel státu celý život. Jeho syn byl synem vykořisťovatele a na vojně byl umístěn k PTP a později uvězněn v táboře nucených prací. Jiný příklad. Soukromí zemědělci museli plnit povinné dodávky mléka. Když pošla kráva, nikoho to nezajímalo a dodávky se musely plnit dál - dotyční museli mléko kupovat, aby mohli plnit. Zabíjačka prasete vyžadovala souhlas. Stávalo se, že souhlas nebyl udělen, ale namísto toho přijeli nečekaně chlapi z jatek v doprovodu policie a prase si jednoduše odvezli. Moje vlastní prateta pracovala celý život v JZD od rána do večera, každou neděli chodila do kostela, doma si ještě nedávno před rokem 1989 svítila svíčkami, protože neměla na elektřinu.

Kdo to kdy všechno zažaluje? A komu? A co se děje teď? Biblické hříchy se nazvou novými pojmy a vše opět zůstane v nejlepším pořádku.

Rozvezení maturit má stát 58 miliónů

Rozvezení maturit má stát 58 miliónů.

Můj komentář:

Pokud by kvalita znalostí budoucích maturantů byla přímo úměrná těmto vynaloženým prostředkům, tak je to skvělá investice, ne? Možná se za nějaký čas někdy někde doslechneme, kolik že prostředků se u nás investovalo do školství.

Mrzcí exekutoři, lstiví oddlužňovači a slepí soudcové

Přibývá zpráv o nepřiměřených exekucích, o pastech na zadlužené rodiny, o falešném oddlužení (tedy nikoli podle insolvenčního zákona), a dalších podobných praktikách ... a vše prý v souladu se zákonem.

Můj komentář:

K exekutorům. Podle mého názoru se velmi často konání exekutorů opírá o neústavní výklad zákona (typicky pokud vědomě zabaví věci patřící třetí osobě - to je dle mého názoru jednoduše loupež). Nadto samotná zákonná úprava je nastavena tak, že na exekuci vždycky vydělají především úřady a exekutoři, pak teprve možná něco zbyde na věřitele a někde hluboko na dně právní propasti úpí dlužníci a jejich nevinní spolubydlící.

Ke všem těm falešným zachráncům zadlužených rodin - moderním loupežníkům, kteří jsou o to horší, že se zaštiťují zákonem. Co dělají soudy a policie? Na co je máme? Z trestněprávního hlediska lze takové jednání kvalifikovat jako podvod a z občanskoprávního hlediska jako zneužívající výkon práva, popř. výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žaloby a exekuce těchto nemravných věřitelů by pak měly být zamítány. Např. ustanovení smlouvy, kde je u úroku drobným písmem napsáno p.m. namísto p.a., by nemělo být v našem kulturním kontextu spravedlivým soudem uznáno za platné, ledaže by z jiného projevu vůle dlužníka bylo patrné, že věděl, že se zavazuje k úrokům měsíčním (per mensem) a nikoli ročním (per annum). Taktéž by soudy mohly v souladu se zákonem omezit desetitisícová penále na původní dluh pár stovek, které naskáčou za roky nevymáhání, ale které dostanou soudní posvěcení díky tomu, že se strana nedostaví k soudu (často díky tzv. fikci doručení při faktickém nedoručení obsílky) a tak nedostane možnost vznést námitku promlčení. Nejde o to, že by neměl být dluh uznán, jde o to, že by nemělo být uznáno penále, které naskáče po deseti letech nevymáhání, kdy dlužník mnohdy ani není mimosoudně vyzván k plnění a tak ani neví, že něco dluží.

V současné nelehké době by měli zareagovat především zákonodárci a přijmout legislativu na ochranu zadlužených rodin, které ztrácí schopnost splácet v důsledku propuštění ze zaměstnání (takové zákony se nyní údajně příjimají v Británii). A i tento nedostatek by mohly nahradit jiné části systému ochrany práva, tedy policie a především soudy způsoby výše naznačenými. Vše by bylo také v souladu se zákonem a nadto dokonce i s ústavou (to je takové to cosi, co by mělo být závazné pro každý výkon veřejné moci - včetně exekutorů - a čeho je součástí i Listina základních práv a svobod). Anebo by stát měl své občany-voliče alespoň varovat před podobnými právními úskalími (opravdu nestačí si smlouvu přečíst jak demagogicky tvrdí některé kampaně - laik některé právní důsledky nemá šanci odhalit). A co dělá ministerstvo spravedlnosti? Prohlubuje chaos zaváděním datových schránek.

Ono by všechno šlo, kdyby se chtělo a ne že za všechno zlo svobody může slabá demokracie. Ono totiž pokud elity nejsou elitami, tak nepomůže ani demokracie a tím méně totalita. Právo není dar nebes, ale nástroj v rukou lidí. Ať se pak naše "elity" nediví, pokud by se někdy v budoucnu náhodou stalo, že zase budou válet sudy.

ODS chce, aby jí milióny za zbytečnou kampaň zaplatili občané

ODS bude od státu požadovat miliónové odškodné za "zrušení" předčasných voleb. Zmařenou volební kampaň občanských demokratů mají podle prvního místopředsedy strany Davida Vodrážky zaplatit daňoví poplatníci. Informoval o tom deník Mladá fronta Dnes s odvoláním na rozhovor, který Vodrážka poskytl rozhlasové stanici Frekvence 1.

Můj komentář:

Ne ... to už je na mě prostě moc. To je nehoráznost nejvyššího kalibru.

Předčasné volby se odkládají, rozhodl Ústavní soud

Ústavní soudci odložili výkon rozhodnutí prezidenta Václava Klause vyhlásit předčasné volby na termín 9.-10. října. Předčasné volby, které si ústavním zákonem odhlasovala Sněmovna, se tak zatím odkládají na neurčito. Novinkám to potvrdil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ve dnech 9. a 10. října se tedy volby neuskuteční. Stížnost na postup poslanců podal jejich nezařazený kolega Miloš Melčák.

Ústavní soud stmelil politiky, kritizují ho zleva i zprava Úterní rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS), kterým se odkládají předčasné volby naplánované na říjen, vyvolalo kritiku mezi politiky napříč politickým spektrem. Na negativním hodnocení kroku soudu se shodli i političtí rivalové, společnou řeč našli například šéf ODS Mirek Topolánek s prezidentem Václavem Klausem, s místopředsedou ČSSD Zdeňkem Škromachem či poslankyní KSČM Zuzkou Bebarovou - Rujbrovou. Premiér Jan Fischer bere verdikt ÚS na vědomí a chce se seznámit s jeho důsledky.
(zdroj: Novinky.cz)

tisková zpráva Ústavního soudu
Text usnesení Pl. ÚS 24/09

Můj komentář:

Z právního hlediska mi, narozdíl od politiků, přijde usnesení Ústavního soudu (ÚS) srozumitelné a příliš mne nepřekvapuje. Je zde několik momentů, které podle mne stojí za zdůraznění.

1) Nejde o konečné rozhodnutí ÚS, jde pouze o odklad vykonatelnosti napadeného právního aktu. Případné rušení aktu Ústavním soudem nemá totiž účinky ex tunc, ale ex nunc, čili nebylo by možné zpětně anulovat účinky neústavního aktu. Jakékoli pozdější rozhodnutí ÚS by tedy bez nynějšího odkladu vykonatelnosti nemělo prakticky žádný smysl. Z tohoto důvodu je zcela namístě odsunout vykonatelnost napadeného aktu do doby, než ÚS rozhodne ve věci samé.

2) Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny je skutečně na hranici ústavnosti. To vzbuzuje otázku, zda může Parlament ústavní cestou přijmout obsahově neústavní zákon. Teoretická odpověď je už od konce 2. světové války jasná - nemůže. Složitější je ale otázka, zda může ÚS posuzovat ústavnost ústavního zákona, když je jím sám vázán. Odpověď není jednoznačná, ale nelze od ÚS rozumně očekávat, že se zrovna on sám přikloní k názoru, který by umenšoval jeho roli v ústavním systému. Ovšem tvrdit, že ÚS ze sebe dělá další parlamentní komoru, je demagogie - ÚS nemůže jednat z vlastní iniciativy, ale jedná na návrh. Pokud z Parlamentu vzejde žádost o řešení jeho vnitřního sporu, je logické, že pro tuto chvíli se moc do jisté míry ocitá v rukou ÚS (a je logické, že se to nelíbí politikům všech stran).

3) Toto odůvodnění ÚS je ovšem hodně diskutabilní: "Ústavní soud přitom neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu, který by odkladu vykonatelnosti bránil (odkladem výkonu rozhodnutí prezidenta republiky volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 trvá dále dle obecné ústavní úpravy a nevzniká jím újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištění voleb vynaloženy nebyly)". Jenže ono je trochu sporné, co je vlastně víc ve veřejném zájmu, jestli volby v říjnu nebo označení "změny pravidel v průběhu hry" za neústavní. Z dlouhodobého hlediska podle mne to druhé. Komunisté vyhráli jedny volby a změnili si mandát na 40 let. Ústavní soud se prostě chopil šance říct k dnešní situaci své a já se mu moc nedivím.

4) Podstatou Melčákovy námitky je trvzení, že nikdo nemá právo poslanci ukončit mandát jinak, než jak předpokládá ústava v době jeho zvolení. Jinými slovy, není možné, aby většina poslanců odhlasovala menšině konec mandátu. Tato námitka se mi zdá závažná přinejmenším natolik, aby se jí ÚS zabýval a aby si nechal potřebný čas na rozmyšlenou. Tato otázka totiž míří na základní principy demokracie a právního státu. Ústava předvídá situace, kdy je možné předčasně rozpustit Poslaneckou sněmovnu (Čl.35) a zkrátit tak poslancům mandát, ale žádná z těchto ústavních situací nyní nenastala. Je tedy otázka, zda si může Parlament vytvořit speciální ústavní přílepek ad hoc.

Velmi podobná situace nastala už dříve ohledně zákona č. 69/1998 Sb. o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Vedoucí katedry ústavního práva brněnské právnické fakulty prof. Jan Filip k tomuto problému napsal: "Zkrácení volebního období tímto způsobem proto není tak právně čisté, jak se domnívají právní experti ve vyjádřeních v různých sdělovacích prostředcích" (zdroj). Nicméně ústavní zákon 69/1998 Sb. byl tehdy přijat a tak tu máme určitý precedens, aby se tak mohlo stát i tentokrát.

Zdůrazňuji, že zde prezentuji právní hodnocení, nikoli politické. Někdo mému "omezenému" pohledu může vyčítat, že podle něj soulad se zákonem automaticky znamená "správnost" politického kroku. Na to já odpovídám, že žijeme teoreticky v právním státě, takže naopak rozpor se zákonem znamená automaticky "nesprávnost" politického kroku. Nikoli zákonnost=správnost, ale naopak nezákonnost=nesprávnost, to je moje stanovisko.

Se svým názorem nejsem zcela osamocen: jiné právo

Soudy budou brzy dvakrát dražší než dnes

Kdo se bude chtít soudit, bude muset v budoucnu zřejmě sáhnout hlouběji do kapsy. Ministerstvo spravedlnosti totiž našlo způsob, jak pomoci zalátat rostoucí rozpočtovou díru: miliardy korun chce vytahat z peněženek lidí, kteří se jdou soudit. (zdroj: novinky.cz)

Můj komentář:

Ministerstvo nespravedlnosti ...

Romové se v Počernicích zabydlují

Místo postupného uklidnění se situace kolem desítek rumunských Romů, kteří v rozporu s českými zákony a tváří v tvář pražským policistům a strážníkům klidně táboří v přírodní rezervaci u počernického rybníka, dramatizuje. Starosta Dolních Počernic Zbyněk Richter (ODS) je ze stavu v lokalitě zoufalý.

Za táboření na zákonem chráněném místě přitom v Česku hrozí fyzické osobě pokuta až 100 tisíc korun. „Zakázáno je ale vandalství i na veřejných prostranstvích mimo rezervace, jako znečišťování, lámání větví, rozdělávání ohně a táboření. Za to můžeme na místě udělit pokutu až 1000 korun,“ řekl Právu náměstek šéfa pražských strážníků Ludvík Klema. Ve správním řízení se podle něj pokuta může vyšplhat až na 15tisíc.

Romský vůdce Robinson Dimofte před tím řekl Právu, že netrvají na přebývání u Počernického rybníka, ale nabízený kemp byl pro ně příliš drahý. S odjezdem z Prahy však nepočítají, dokud nebude z nemocnice propuštěn jejich krajan.

Jak Právo zjistilo na místě, stále tu před policejním zátarasem i na břehu rybníka parkovala zhruba desítka vozů, vesměs BMW s poznávacími značkami Litvy, Německa a Velké Británie. Za tábořícími rumunskými Romy navíc několikrát za den přijeli čeští Romové. Co však bylo horší, situaci na místě začalo ve středu odpoledne nenápadně okukovat už i několik mladíků s vyholenými hlavami.

Jednání Romů zatím tvrdě kritizuje řada Pražanů. Například Jana Nováková si postěžovala, že český stát a pražské úřady rumunským Romům bezdůvodně a zbaběle ustupují. „Zaráží mě jako řádného občana, že zákony, nařízení a vyhlášky v této zemi musí respektovat jen někdo. Kdyby toto udělal náš občan v některé zemi Evropy s rozvinutou kulturou cestování, asi by byl rychle z místa pryč,“ uvedla Nováková. (zdroj: novinky.cz)

Můj komentář:

Normální český občan by dostal pokutu a exekutor by mu zabavil BMW. Kdyby český občan něco takového provedl v Německu, tak bude muset platit ber kde ber.

Tuhle jsem slyšel, že v Bojkovicích mají nainstalovaný kamerový systém, který kontroluje, jestli občané chodí po přechodu pro chodce ... v obci jsou cca čtyři přechody a jediná světla na přejezdu.

Nějak mi to celé nejde dohromady ...

Kanada, víza a naše členství v EU

(zdroj: www.deník.cz)

Jak známo, Kanada zavedla víza pro ČR.

Česko kvůli členství v EU nemůže Kanadě odvetně zavést vízovou povinnost pro její občany. Kohout ale včera potvrdil, že Česko bude chtít využít takzvanou klauzuli solidarity. Podle ní by v případě zavedení víz pro jednu zemi měly víza zavést hromadně všechny státy sedmadvacítky. Pokud by státy EU odmítly zavést víza pro Kanadu, bude celou situaci muset vyřešit soud. „Potřebujeme výrok Evropského soudního dvora, na který se obrátíme,“ potvrdil Kohout. V případě, že soud by klauzuli solidarity označil za neplatnou, Česko by dostalo šanci navzdory normám EU víza pro kanadské občany recipročně zavést.

„Zavedení víz přišlo v nejhorším možném termínu. Kanada vloni navštívilo přibližně 30 tisíc českých turistů a právě nyní v létě je nejvyšší sezona, kdy Kanadu navštěvuje až čtyři tisíce českých turistů měsíčně,“ potvrdil mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura.

„Velkým problémem však zůstává fakt, že stovky českých turistů mají zaplacené cesty od čtvrtka do konce tohoto týdne a jelikož není v Praze možné si o vízum zažádat, musí podat žádost až ve Vídni, což bude pro mnohé z nich obrovský časový problém. Smůlu mají ti, co to nestihnou, v případě, že neobdrží či si nestihnou zajistit víza do Kanady, tak nemají žádný nárok na vrácení zaplacených peněz od leteckých společností či cestovních kanceláří,“ dodal Okamura.

Můj komentář:

Evropská Unie jako celek se nás nezastala. Ačkoli to asi není právně jednoduché, mohla se za nás okamžitě postavit politicky, alespoň nějakým prohlášením (jako to udělaly Slovensko nebo Švédsko). Neučinila tak a já v tom cítím takový malý Mnichůveček.

Kanada zavedla víza proti členskému státu EU, ale přestože ČR sama díky členství v EU víza Kanadě zavést nemůže, EU se jako celek za svého člena nijak nepostavila. Snad to bude dobré alespoň k tomu, aby si lidé uvědomili, co to znamená omezená suverenita.

Bitva o hrnce skončila vítězstvím zákaznice nad firmou Zepter

Kdo by si nepamatoval na hit devadesátých let, kterým byly hrnce a další nádobí od firmy Zepter. Desítky zákazníků tehdy nakoupily blyštivé nádobí, aby posléze zjistily, že v jejich starém se vaří úplně stejně dobře, ne-li lépe. Většina lidí se s nastalou situací smířila, někteří ale „kauzu hrnce“ dotáhli až k Ústavnímu soudu (ÚS). Ten dal v úterý za pravdu ženě, po níž Zepter požadoval zaplatit více než 32 000 Kč přesto, že dotyčná od smlouvy na nákup nádobí odstoupila a své hrnce nikdy neviděla. Podle verdiktů nižších soudů měla žena nárokovanou částku zaplatit, jejich rozsudky ale ÚS zrušil. (zdroj: Novinky.cz)

Můj komentář:

Zdánlivě hurá! Je skvělé, že Ústavní soud takto rozhodl, ale je politováníhodné, že takto musel rozhodnout až Ústavní soud namísto soudů nižších.

Komunistické právo v Československu – Kapitoly z dějin bezpráví

Dovolte mi upozornit na knihu, která v těchto dnech vychází. Mám radost z toho, že vychází a zároveň cítím smutek z toho, že vychází až teď. Zatím jsem si přečetl jen úvod a závěr (viz. odkazy níže), ale je mi jasné, že je zde konečně hmatelný podklad pro mé tvrzení (a jedno z poselství tohoto blogu), že to, co zde bylo za komunistů, nebylo "právo", že se to jenom tak nazývalo, že to však ve skutečnosti svým obsahem bylo "bezpráví". Bohužel mnohé z toho v naší justici přetrvává do dneška. A nejenom v justici, ale hlavně v mysli lidí.

Kniha má svoje vlastní stránky. Některé kapitoly jsou zde zveřejněny v plném znění ke studijním a výzkumným účelům.

http://www.komunistickepravo.cz/
úvod a závěr
kratičká předmluva Václava Havla

Za pozornost stojí i skutečnost, že se "všichni autoři i editoři zřekli honoráře, aby cena sborníku byla co možná nejnižší a sborník byl tak co nejvíce dostupný".

Squat "Milada" - vlastnické právo k domu

V souvislosti s vyklizením sqatu "Milada" se objevují různá problematická tvrzení. Za všechny uvádím:

Vila Milada byla v devadesatych letech urcena k demolici, doslo k jejimu vymazani z katastru nemovitosti a tedy i prestala pravne existovat. K demolici, ale nedoslo, a tak doslo k zasquatovani objektu. Objekt navic patri nejake statni instituci, ktera se ho nesnazila vyuzivat. Co chci rict je, ze squateri bydleli v dome, ktery pravne neexistoval, tudiz ho nikdo nevlastnil, takze nebylo zasahovano do nicich majetkovych prav. V okamziku, kdy byl objekt znovu zapsan do katastru doslo k jeho vyklizeni. Z tohohle pohledu nevidim nikde zadny problem.

Můj komentář:

Já problém vidím. To, že objekt nebyl zapsán v katastru nemovitostí neznamená, že "nikomu nepatřil" nebo že "právně neexistoval". Katastr nemovitostí představuje evidenci vlastnických práv a nikoli jejich samotnou existenci. Vlastnické právo k objektu nezaniklo výmazem z katastru, ale zaniklo by teprve až zničením věci, tedy demolicí.

Jinak, s neobtěžujícím squaterstvím sympatizuji. Nesouhlasím pouze s právním hodnocením.

Protiprávnost komunistické strany?

Je možné postavit KSČM mimo zákon?

Můj komentář:

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.5
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

KSČM se opakovaně odmítá zříct své minulosti před r.1989. Tím pádem se odmítá zříct i metod, které byly tehdejším režimem používány. Nevidím nic, co by z čistě právního hlediska bránilo jejímu zákazu pro rozpor s ústavou. Politicky by ovšem bylo přesvědčivější, kdyby svůj boj konečně prohrála ve volbách.

Rádo se dává k dobru, že v roce 1948 komunisté vyhráli v demokratických volbách. Demagogie takového argumentu je v tom, že jedno volební vítěství je vyloženo jako udělení mandátu k moci na věčné časy!

Polatky ve zdravotnictví a chování ČSSD

Jen velice stručně se pokusím shrnout, o co mi jde. Všichni víme o poplatku 30 Kč ve zdravotnických zařízeních a o pozdvižení, které se kolem toho strhlo. ČSSD ve volbách do krajů slibovala, že tyto poplatky v krajských nemocnicích zruší. Když se dostala k moci, zjistila, že je nejprve třeba změnit zákon a pak teprve lze něco zrušit. Aby dostála volebnímu slibu, vymyslela právnickou kličku, že totiž 30 Kč poplatky bude platit z kraj místo pacienta. Formálně to bylo vyřešeno tak, že sice pacient 30 Kč zaplatil, ale zároveň s ním byla uzavřena darovací smlouva, na základě které mu kraj daroval 30 Kč zpět.

Můj komentář:

Podle mého názoru by bylo možné všechny tyto darovací smlouvy prohlásit za neplatné pro obcházení zákona.

§ 39 občanského zákoníka (40/1963 Sb.)
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

ČSSD vlastně mocensky zaštítila obcházení zákona. Podle mne je zcela nepřijatelné, aby demokratická strana hledala a realizovala způsob jak se vyhnout platnému zákonu. Pokud s obsahem zákona nesouhlasí, od toho je tu politická soutěž, aby usilovala o jeho změnu v parlamentu a ne jej obcházela takovou kvazilegální cestou. Slíbil jsem, že se omezím jen na právní a nikoli politické komentáře, proto nechám mluvit ústavu:

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.1 odst.1
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl.5
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.