Benešovy dekrety - navracení majetku

Rakouský prezident Fischer označil Benešovy dekrety jako akt bezpráví. "Jako rakouský prezident budu i nadále usilovat o to, aby byly zpracovány temné stránky našich dějin, a zasazovat se o to, aby lidská práva byla respektována a dodržována jak v naší zemi, tak za jejími hranicemi," uvádí Fischer.

Můj komentář:

Majetek, zkonfiskovaný Benešovými dekrety, přešel automaticky do vlastnictví státu. Následně byl přidělován českým občanům, ale nikoli zadarmo, ale za peníze, mnohdy nemalé. Tzv. příděly byly tedy ve skutečnosti prodejem. Přidělený a zaplacený majetek byl českým občanům mnohdy posléze opět státem odebrán, což částečně řešily restituce v 90. letech. Neumím si představit, že by dnes, po tomto spletitém majetkoprávním vývoji, byl dnešním vlastníkům majetek opět "shůry" odebrán a obnoven právní stav před konfiskacemi. To už rovnou můžeme chtít náhrady škod z Napoleonských válek.

Na tehdejší situaci nemůžeme jen tak jednoduše vztahovat dnešní právní a morální kritéria. Z dnešního pohledu se konfiskace skutečně může jevit jako akt bezpráví, ovšem hrůzy druhé světové války, které konfiskacím předcházely, naprosto stírají rozdíl mezi pojmy právo a bezpráví. V budově brněnské právnické fakulty, postavené za první republiky jako základ budoucího vysokoškolského kampusu, za války sídlilo gestapo. Kounicovy vysokoškolské koleje, pár minut cesty od ní, byly proslulou věznicí a mučírnou. Hned vedle, pod Kaštany, stály baráky koncentračního tábora. Co tehdy znamenaly pojmy právo a bezpráví? Naprosto nic, naivní přežitek. Lze se tehdejším obyvatelům české národnosti divit, že se těsně po válce zachovali tak jak se zachovali? Pokud by válka dopadla ve prospěch německé národnosti, jak by vypadala "zákonná" opatření třetí říše upravující status a majetkové poměry příslušníků české národnosti? Benešovy dekrety nepředstavují svévolnou akci, ale dobovou reakci.

V době vydání Benešových dekretů ještě nebyl pojem lidských práv v mezinárodním měřítku rozšířen a akceptován. Jeho formulování a mezinárodní smluvní zakotvení bylo reakcí právě na druhou světovou válku (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z r.1950, tehdejším Československem ratifikovaná až v r.1992). Pokud je tedy řeč o porušování lidských práv, měl by se respektovat časový kontext.

Doufám, že rakouskému prezidentovi leží na srdci lidská práva skutečně všech lidí, tedy i současných českých občanů-vlastníků a nikoli pouze lidská práva jeho rakouských spoluobčanů. To už tu totiž jednou bylo, že stát určitým skupinám lidí sliboval prosazovat jejich práva bez ohledu na práva jiných - jen se tomu neříkalo "lidská práva", ale sliboval se "lebensraum".