Benešovy dekrety - navracení majetku

Rakouský prezident Fischer označil Benešovy dekrety jako akt bezpráví. "Jako rakouský prezident budu i nadále usilovat o to, aby byly zpracovány temné stránky našich dějin, a zasazovat se o to, aby lidská práva byla respektována a dodržována jak v naší zemi, tak za jejími hranicemi," uvádí Fischer.

Můj komentář:

Majetek, zkonfiskovaný Benešovými dekrety, přešel automaticky do vlastnictví státu. Následně byl přidělován českým občanům, ale nikoli zadarmo, ale za peníze, mnohdy nemalé. Tzv. příděly byly tedy ve skutečnosti prodejem. Přidělený a zaplacený majetek byl českým občanům mnohdy posléze opět státem odebrán, což částečně řešily restituce v 90. letech. Neumím si představit, že by dnes, po tomto spletitém majetkoprávním vývoji, byl dnešním vlastníkům majetek opět "shůry" odebrán a obnoven právní stav před konfiskacemi. To už rovnou můžeme chtít náhrady škod z Napoleonských válek.

Na tehdejší situaci nemůžeme jen tak jednoduše vztahovat dnešní právní a morální kritéria. Z dnešního pohledu se konfiskace skutečně může jevit jako akt bezpráví, ovšem hrůzy druhé světové války, které konfiskacím předcházely, naprosto stírají rozdíl mezi pojmy právo a bezpráví. V budově brněnské právnické fakulty, postavené za první republiky jako základ budoucího vysokoškolského kampusu, za války sídlilo gestapo. Kounicovy vysokoškolské koleje, pár minut cesty od ní, byly proslulou věznicí a mučírnou. Hned vedle, pod Kaštany, stály baráky koncentračního tábora. Co tehdy znamenaly pojmy právo a bezpráví? Naprosto nic, naivní přežitek. Lze se tehdejším obyvatelům české národnosti divit, že se těsně po válce zachovali tak jak se zachovali? Pokud by válka dopadla ve prospěch německé národnosti, jak by vypadala "zákonná" opatření třetí říše upravující status a majetkové poměry příslušníků české národnosti? Benešovy dekrety nepředstavují svévolnou akci, ale dobovou reakci.

V době vydání Benešových dekretů ještě nebyl pojem lidských práv v mezinárodním měřítku rozšířen a akceptován. Jeho formulování a mezinárodní smluvní zakotvení bylo reakcí právě na druhou světovou válku (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z r.1950, tehdejším Československem ratifikovaná až v r.1992). Pokud je tedy řeč o porušování lidských práv, měl by se respektovat časový kontext.

Doufám, že rakouskému prezidentovi leží na srdci lidská práva skutečně všech lidí, tedy i současných českých občanů-vlastníků a nikoli pouze lidská práva jeho rakouských spoluobčanů. To už tu totiž jednou bylo, že stát určitým skupinám lidí sliboval prosazovat jejich práva bez ohledu na práva jiných - jen se tomu neříkalo "lidská práva", ale sliboval se "lebensraum".

Komunistické právo v Československu – Kapitoly z dějin bezpráví

Dovolte mi upozornit na knihu, která v těchto dnech vychází. Mám radost z toho, že vychází a zároveň cítím smutek z toho, že vychází až teď. Zatím jsem si přečetl jen úvod a závěr (viz. odkazy níže), ale je mi jasné, že je zde konečně hmatelný podklad pro mé tvrzení (a jedno z poselství tohoto blogu), že to, co zde bylo za komunistů, nebylo "právo", že se to jenom tak nazývalo, že to však ve skutečnosti svým obsahem bylo "bezpráví". Bohužel mnohé z toho v naší justici přetrvává do dneška. A nejenom v justici, ale hlavně v mysli lidí.

Kniha má svoje vlastní stránky. Některé kapitoly jsou zde zveřejněny v plném znění ke studijním a výzkumným účelům.

http://www.komunistickepravo.cz/
úvod a závěr
kratičká předmluva Václava Havla

Za pozornost stojí i skutečnost, že se "všichni autoři i editoři zřekli honoráře, aby cena sborníku byla co možná nejnižší a sborník byl tak co nejvíce dostupný".

Protiprávnost komunistické strany?

Je možné postavit KSČM mimo zákon?

Můj komentář:

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.5
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

KSČM se opakovaně odmítá zříct své minulosti před r.1989. Tím pádem se odmítá zříct i metod, které byly tehdejším režimem používány. Nevidím nic, co by z čistě právního hlediska bránilo jejímu zákazu pro rozpor s ústavou. Politicky by ovšem bylo přesvědčivější, kdyby svůj boj konečně prohrála ve volbách.

Rádo se dává k dobru, že v roce 1948 komunisté vyhráli v demokratických volbách. Demagogie takového argumentu je v tom, že jedno volební vítěství je vyloženo jako udělení mandátu k moci na věčné časy!

Maďarská extremistická strana chce v Evropském parlamentě prosadit zrušení dekretů prezidenta Edvarda Beneše a změnu hranic

Maďarská extremistická strana Jobbik chce v Evropském parlamentě (EP) prosadit zrušení dekretů prezidenta Edvarda Beneše a změnu hranic určených Trianonskou smlouvou po první světové válce. Tato podoba hranic např. znamená, že na jižním Slovensku žije početná maďarská menšina.

Můj komentář:

Benešovy dekrety byly vydány v souladu s mezinárodními dohodami a se závěry mezinárodních konferencí. Nešlo o svévolné násliné akty. I kdyby veškerá kritika Benešových dekretů byla oprávněná, tak jejich zrušení by mohlo mít jen symbolický význam. Náš ústavní soud, když se zabýval návrhem na zrušení jednoho z Benešových dekretů, prohláslil v odůvodnění svého nálezu (Pl.ÚS 14/94) přibližně toto:
Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
Tímto ústavní soud prakticky prohlásil dekret za obsolentní - tedy formálně platící, ale ve skutečnosti bez právních účinků.

Mezinárodní dohody o hranicích sjednávané po první světové válce (včetně Trianonské) vycházely právě z národnostního principu, ale také z přirozeného geografického členění a z rozložení průmyslu a infrastruktury. Výsledkem pochopitelně nemohlo být uspokojení všech, ale jen určitý kompromis. Lze se bavit o změně hranic, ale nikoli o revizi dohod starých bezmála jedno století. Kdyby maďarská strana nehovořila o změně Trianonské smlouvy, ale pouze o tom, oč se ve skutečnosti jedná, tedy o změně hranic sousedního stabilního suverénního státu v čase míru, vyzněl by její požadavek absurdně a nepřijatelně - navíc v kontextu snah o integraci Evropy pod hlavičkou EU.

Národností menšina může mít zajištěný ten nejširší katalog práv, ale vždycky bude fakticky menšinou se všemi nevýhodami z toho plynoucími. Musí se s tím buď smířit anebo se pokusit stát většinou - pak ale musí počítat s oprávněným odporem stávající většiny.

Napadá mne, jaktože nikdy neslyšíme o českých menšinách v zahraničí, které by chtěly více autonomie? Že by jí měly dostatek? Že by čeština byla rovnoprávným jazykem všude, kde Češi žijí? To určitě ne. A nebyla náhodou německá menšina svého času vyhnána právě proto, že se nechtěla smířit s postavením menšiny? Nebylo její vyhnání reakcí na její neúspěšný násilný pokus stát se většinou?